Praxi vnímají studenti jako neoddělitelnou součást studia. Lidé pracující v médiích však důležitost žurnalistického vzdělání ve výše zmiňovaném průzkumu zařadili až na poslední místo. V tom s nimi souhlasí i sami studenti. „S tím, jak práci zvládám, rozhodně nijak nesouvisí to, že studuju žurnalistiku. Vlastně mě nenapadá nic, v čem by mi škola pomohla,“ přiznává studentka Johana Hovorková. Najdou se ale i tací, kteří studium žurnalistiky považují za nezbytnost – jako například jedenadvacetiletý student Martin Charvát: „Budoucí novinář podle mě nemá jinou možnost, než že absolvuje žurnalistiku.“ Jak napsal reportér ČT David Macháček: „Novinařina je cíl a škola cesta, která k cíli vede.“

Letos si v soutěži nejlépe si vedl Michal Richtr, který porotu zaujal sci-fi pojetím svého fejetonu nazvaného „Těžitel, stvořitel“. Jen o pár bodů méně získala v konečném součtu druhá Klára Barošová s článkem „Ostře sledovaný odpad“ a třetí příčku obsadil Jakub Špaček se svou „Darwinovou teorií“. Vítězové si odnesli ceny v podobě fotoaparátu a další drobné elektroniky

Komise pro etiku konstatuje, že se opakují případy, kdy média přebírají informace, aniž by ověřila důvěryhodnost zdrojů. Zvlášť znepokojující byl případ smyšlené krádeže, kterou jako první uveřejnily ParlamentníListy.cz. Další média pak tuto zprávu přejala bez jakéhokoli dalšího ověřování. Komise pro etiku upozorňuje, že zmíněný případ je v přímém rozporu s Etickým kodexem práce novinářů, jmenovitě s paragrafy 3/ e) považovat pomluvu, neprokázané obvinění, překroucení dokumentů, faktů a lži za nejzávažnější profesionální chyby; a 3/ h)…(novinář) nesmí vytvářet, ani ztvárňovat námět, který by podněcoval diskriminaci rasy, barvy pleti, náboženství, pohlaví, sexuální orientace, věku, národnosti.

Primární odpovědnost za šíření nepravdivé informace nesou ParlamentníListy.cz, což ovšem nezbavuje odpovědnosti další média, která informaci dále šířila.

Za Komisi pro etiku

Předseda SNČR Adam Černý

Předsedkyně KPR Barbora Osvaldová

Na další schůzi se komise bude zřejmě věnovat i nedávné kauze serveru Parlamentní listy, který otiskl protiromský smyšlený článek. Redakce se za uveřejnění textu už omluvila, jeho znění ale ještě před tím otiskla řada médií. Předsedkyně Komise pro etiku Barbora Osvaldová takovou praxi kritizuje: "To je chyba, která se vyskytuje poměrně často. My sice říkáme studentům, že si mají všechno ověřovat ze dvou nezávislých zdrojů, dnes to ale někteří novináři nedělají. A to je i případ Parlamentních listů," uvedla pro Český rozhlas.

Toník Hančl začal postupně shromažďovat vyprávění cirkusových a varietních umělců, dokumenty z jejich života a stal se během let jedním z nejzasvěcenějších historiků našich cirkusů a varieté.  Výsledky jeho bádání jsou k dispozici v jeho knížce Ejhle cirkusy a varieté, jeho bohatý archív, ve kterém se inspirovali filmaři, rozhlasoví a televizní publicisté i historikové v tuzemsku a v zahraničí, je dnes součástí muzejních sbírek.  

Když bylo Antonínu Hančlovi osmdesát, hledal brněnský novinář Jaromír Dufek nejvýstižnější charakteristiku osobnosti našeho dlouholetého redakčního kolegy, který s nadšením přistupoval ke všemu, co ho kdy zaujalo. „K novinářským povinnostem i k svým životním láskám – cirkusům, varieté, magii, fotbalu i k ženám.“ Nakonec použil věty, které do pečlivě vedené knihy návštěv v Hančlově bytě na Antonínské ulici v Brně napsal italský spisovatel, nakladatel a autor světoznámých dvoudílných dějin cirkusu Thesaurus Circensis Giancarlo Pretini: „Přijel jsem do tohoto města a potkal pohádkovou osobnost Antonína se srdcem velkým jako hora a nadšením pro cirkus a jeho lidi, které je nepopsatelné." Tato charakteristika dodnes platí na sto procent. Bohužel, už jen v minulém čase.

nakreslil E. Hoffmann

Na popularitu a četnost článků, v nichž jsou Romové prezentováni negativně a které přitom neuvádí přesné informace, minulý týden upozornil i týdeník Respekt.

Text Filipa Rožánska si můžete přečíct zde.

Text serveru Romea.cz najdete zde. 

Aktualizace: ve středu 22. února se server Parlamentní listy za uvedení článku omluvil a autora článku označil za "bývalého spolupracovníka." Celé vyjádření si můžete pečíst zde.

Naopak, v poslední zprávě Reportérů bez hranic o stavu svobody tisku v jednotlivých zemích se Turecko propadlo o deset míst na 148. pozici ze 178. Poměry v Turecku kritizuje i Mezinárodní federace novinářů, která iniciovala petici za propuštění vězněných reportérů. Přihlásilo se k ní přes sedm set jednotlivců a organizací. Federace je rovněž v kontaktu i s českým komisařem EU Štefanem Fülem, který má v komisi na starosti rozšíření a politiku sousedství, Turecko přitom  o připojení k Evropské unii usiluje už řadu let. "Turecký právní rámec není v souladu s normami EU. Dostatečně nezaručuje svobodu projevu v souladu s Evropským soudem pro lidská práva a jeho judikaturou," napsal na konci letošního ledna český komisař Mezinárodní federaci novinářů.

Článek a rozhovor se spolupracovnicí Českého rozhlasu o poměrech v Turecku najdete zde.

Radka Kvačková vystudovala dokumentaristiku na FAMU, ve svém pracovním životě se ale nakonec věnovala tisku. Působila ve Svobodném slovu, v roce 1990 nastoupila do obnovených Lidových novin, v nichž pracuje dodnes. Jejím tématem je školství, vede přílohu Akademie.

Jiří Bednář v 70. letech emigroval do Velké Británie, kde studoval na Oxfordu. Do roku 1992 pracoval v československé redakci BBC v Londýně, kde spolupracoval i s Hlasem Ameriky. Po návratu do České republiky pracoval v několika denících, dnes je vedoucím redaktorem stanice Český rozhlas 6. „Cena Ferdinanda Peroutky je jednou z pomyslných met v životě novináře. Je to pro mě nejen veliká čest a odměna mé práce, ale je to i ocenění celé naší redakce a současně závazek a motivace do budoucna,“ komentoval Jiří Bednář svoje ocenění pro web Českého rozhlasu.

Cenu Ferdinanda Peroutky dostávají čeští novináři od roku 1995, kdy se toto ocenění zrodilo u příležitosti stého výročí narození tohoto významného českého publicisty. Cenu tehdy získali Jiří Ješ, Robert Tachyma a Teodor Marjanovič.

Zde se můžete podívat na reportáž ČT o udílení letošních cen.

Článek si můžete přečíst zde. Reakci Českého rozhlasu potom zde.

Největší propad zaznamenal web s nabídkou pracovních příležitostí u pozice šéfredaktora. Média jich loni hledala o 70 procent méně než v roce 2010 (31 míst ku 106 v roce 2010). Tak velký pokles je ovšem extrémní a dost možná souvisí i se zánikem ambiciózního projektu společnosti PPF Naše adresa, který dal vzniknout desítkám regionálních redakcí. Projekt byl ovšem zrušen ještě před plným startem a o práci v létě 2010 přišlo dvě stě lidí.

I když mluvčí společnosti LMC Tomáš Ervín Dombrovský připouští, že práce v médiích patří mezi částečně uzavřené obory, v nichž lidé můžou získat práci po známosti nebo na základě přímého oslovení od budoucího zaměstnavatele, přesto podle něj statistiky z portálu jobs.cz vcelku věrně odráží realitu mediální scény u nás. “Nezanedbatelná část hledání práce nebo zaměstnanců se odehrává na našem serveru. Jde zkrátka o oslovení širší skupiny zájemců, v níž se může skrývat pro tu kterou pozici nejvhodnější kandidát,” vysvětluje Tomáš Ervín Dombrovský.

V dnešní době se mluví už o třetí krizi médií, jež se podepisují na hospodaření, a tím i na počtu míst pro novináře. První přišla s nástupem televize v polovině 70. let, druhá mezi lety 2001 a 2003 s nástupem internetu a třetí, současná s hospodářskou krizí v roce 2008. Karel Hvížďala pro Český rozhlas 6 uvedl, že se stále mluví až o 30procentním úbytku pracovních míst. Zároveň ale před úsporami na kvalitní žurnalistice varuje. “Informace je strategická surovina, a pokud na ní společnost šetří, podřezává si větev sama pod sebou. Demokracie chřadne, protože oslabená média se soustřeďují jen na banální případy,” uvedl Karel Hvížďala ve svém komentáři.

Letos poprvé se do hlasování o nejlepší novinářskou práci mimo odborníky zapojí i laická veřejnost, která bude moci hlasovat online.

Loni se u nás soutěž konala vůbec poprvé (narozdíl od Slovenska, kde už běží osmý ročník). Poroty tehdy posuzovali 250 příspěvků. Z nich ocenili například Michaela Fialu a Davida Havlíka z České televize za sérii reportáží o kauze Diag Human, Tomáše Lindera z Respektu za reportáž o současné Rwandě anebo Miroslava Kemela z Mf Dnes za soubor karikatur. Vítězné a nominované příspěvky loňského ročníku si můžete přečíst ve sborníku zde.

Přihlásit soutěžní příspěvky můžete do 31.1.2012 zde.

Pozitivně přitom Jan Potůček hodnotí zlevnění projektu na výstavbu nového studia České televize v Brně, který Dvořákův tým seškrtal o čtvrt miliardy. Původně měl stát 750 milionů korun.

Hlavní změny v programu ČT ale teprve přijdou. Po kosmetických úpravách Událostí (kterým se v tomto týdnu podařilo ve sledovanosti překonat hranici milionu diváků, více zde) by měla na jaře přijít velká přestavba této hlavní zpravodajské relace. Na sklonku roku se rovněž ukáže, zda se povede realizovat Dvořákův velký slib, a to spuštění dalšího kanálu ČT věnovaného dětem.

Petr Dvořák byl do čela České televize zvolen loni v září. Od té doby za ním na Kavčí hory přišlo několik klíčových lidí, se kterými se v minulosti potkal na svém předchozím působišti, komerční TV Nova. Post finančního ředitele například obsadil Milan Cimirot, šéfem zpravodajství se stal Zdeněk Šámal, šéfredaktorem Petr Mrzena a tiskovou mluvčí Michaela Fričová. Naposledy řady zaměstnanců ČT rozšířila Renata Tůmová, bývalá ředitelka výzkumu TV Nova, která komerční stanici musela opustit kvůli sporům o dodavatele měření sledovanosti.

Čeští i polští novináři usilovali o ocenění v této soutěži poprvé, a to ve čtyřech různých kategoriích. Celou akci společně organizoval Press Club Polska se Syndikátem novinářů České republiky. Slavnostní vyhlášení výsledků se uskutečnilo těsně před Vánoci ve Varšavě a zástupci SN ČR na něm vyjádřili svou vůli v soutěži pokračovat i v příštích letech. Navrhli také rozšířit stávající čtyři soutěžní kategorie o další – pátou, zaměřenou na problémy související s životem v příhraničních oblastech. Syndikát měl své zastoupení nejen na slavnostním vyhlášení, ale také v mezinárodní porotě, a to prostřednictvím svého předsedy Adama Černého a místopředsedkyně Ivany Šulákové.

Všechny nominované texty si můžete i nadále přečíst na internetových stránkách polského Press Clubu (zde).

Letos poprvé organizace Reportéři bez hranic vyhodnotila deset nejnebezpečnějších míst na světě. Mezi nimi se vedle jmenovaných objevilo například Somálsko, Pobřeží slonoviny anebo Filipíny.

počet zabitých novinářů v daném roce. zdroj: Reportéři bez hranic

Láďa se vytratil z Českých Budějovic asi před deseti lety, od té doby žije v ústavu. Upozornili mě na něj čtenáři, kteří jsou z místa, kde žije a kde ho potkávají.

Jak dlouho jste na textu pracoval a proč jste do soutěže vybral právě tento článek?

Psaní bylo jednoduché, jedná se o pocity, nic moc faktů, které ani nejsou žádoucí kvůli ochraně osobnosti, takže moc dlouho mi práce netrvala. A ještě jsem text nakonec poslal do ústavu k autorizaci, protože Ládík má kolem sebe lidi, kteří se o něj pečlivě starají. Bál jsem se, abychom ho snad nějak neurazili. Ládíkův příběh vyhovoval zadání soutěže, protože skutečně spojuje celý náš region. Tušil jsem, že má příspěvek větší šanci než nějaký mistr světa.

Při příležitosti předávání cen za regionální žurnalistiku se mluvilo o korupci a pozici regionálního novináře. Překáží vám někdy při vaší práci blízkost a menší anonymita, které se v regionu nelze vyhnout? Nebo je to podle vás hlavně výhoda?

Blízkost a menší anonymita v regionu mi v práci nevadí. Výhodou je to při psaní pozitivních věcí, nevýhodou při rozhodování, jak psát o negativních, když se týkají někoho, koho dobře znám. Myslím si, že my obyčejní novináři, kteří dostaneme na tiskovce chlebíček nebo na večírku pivo a odneseme si tričko s logem akce, jsme pro čistotu a objektivitu zpravodajství menším nebezpečím než jiní.

Proč jste se vlastně stal novinářem?

Novinářem a spisovatelem jsem chtěl být odmalička. Bavilo mě setkávat se s novými lidmi a věcmi a psát o nich pro ně i pro někoho druhého. Přes podnikové noviny v severních Čechách koncem 80. let jsem se dostal k celostátním. Pracoval jsem ve Svobodném Slovu a přes Zemské noviny se dostal k Večerníku Praha, který se stal součástí Deníků Bohemia. Odtud jsem se pak vrátil do rodného kraje a do Deníku tady v jižních Čechách. Jsem tady rád.

V čem vidíte smysl novinářské práce a co vás v ní motivuje?

Novinářská práce je radost i výzva, můžete se s druhými rozdělit o zajímavé lidi, osudy, příběhy nebo události, o kterých by jinak ani třeba nevěděli. Mám tuhle práci rád, občas vás někdo pochválí, občas dostanete za uši, ale je to pestrá práce, při které nevíte, co bude za chvíli. Smířil jsem se s tím, že novinář nic nevyřeší, ale může na něco poukázat. A psát budu dál. Pořád mám před sebou seznam třiceti, čtyřiceti lidí, se kterými bych se ještě rád potkal. A mezitím se objeví další. Tak to má být.

Jako novinář pracujete dvacet pět let. Jak se podle vás profese za tu dobu proměnila?

Když jsem začal v 80. letech publikovat, nesmělo se o spoustě věcí psát. Dokonce jsem měl například problém dostat do okresních novin článek o besedě s Jaroslavem Foglarem. A když to vyšlo, měl pak problém šéf novin. Bojím se, že opět nastává doba, kdy se zase nesmí o něčem nebo někom psát. Už ale ne kvůli politickým důvodům, ale ekonomickým. Obávám se, aby se určitá závislost novin na jejich inzerentech neprojevila v rozhodování, zda o negativech spojených právě se zadavateli reklamy psát, či nepsát. A jak se práce novináře změnila? Na všechno je dnes méně času, všechno je rychlejší. Když jste si s někým dal tenkrát schůzku, musel jste tam přijít, protože nebyly mobily, abyste se omluvil. Ale to se netýká jenom novinařiny. V trafikách máte desítky časopisů, každý si může vybrat a přečíst to, co ho zajímá. Když chcete, objednáte si časopisy z ciziny nebo brouzdáte po internetu nebo se do ciziny vypravíte. A to je moc fajn zvláště pro nás, co jsme zažili dobu, když to nešlo.

S podobnou výzvou se redakce Deníku na své čtenáře obrátila už na začátku letošního roku. Tehdy Deník na měsíční provoz potřeboval tři sta tisíc. Takovou částku se ale nepodařilo vybrat, a tak redakce musela výrazně zeštíhlet. “Současných sto tisíc je opravdu jen na základní provoz. Na druhou stranu s tím, jak stále stoupá čtenost, rostou i příjmy z reklamy, takže perspektivu máme,” hodnotí budoucnost Deníku editor zahraniční rubriky Petr Jedlička. V současnosti navštíví stránky Deníku tři a půl tisíce lidí denně.

Deník Referendum vznikl na podzim 2009. Vydává jej Jakub Patočka, který před tím vedl Literární noviny, odkud do Deníku přešla část redakce.

Více na idnes.cz a na Digizone.cz.

Uhl a Šabatová se na Radu pro rozhlasové a televizní vysílání obrátili, aby se o pojmu, který se běžně objevuje v médiích především v souvislosti s událostmi ve Šluknovském výběžku, začalo veřejně hovořit. "Jsme přesvědčeni, že označení "nepřizpůsobiví" plní roli klíčového pojmu předsudečného anticiganistického diskursu," popisují Petr Uhl a Anna Šabatová ve své stížnosti.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání používání výrazu neoznačila za protiprávní. Její předsedkyně Kateřina Kalistová se nicméně ve své odpovědi na stížnost přidává ke kritice jeho používání. "Pojem "nepřizpůsobiví" sám o sobě není již ze své podstaty pojmem neutrálním. Jeho používání ve spojení s Romy a s událostmi v severních Čechách by mělo být velmi opatrné," píše Kateřina Kalistová.

RRTV předala podnět Asociaci televizních organizací a České televizi k vyjádření. Zatím se ozvala pouze ČT. Její právník Michal Heldenburg ve své reakci provádí jazykový rozbor daného pojmu, aby se pak ohradil, že se Česká televize nepodílí na stigmatizaci Romů ani předsudcích vůči nim. "V ČT pracují cikáni. Ve zpravodajství jeden z nich dokonce moderuje. Není tohle konkrétní příklad bourání těchto stereotypů?" táže se ve své odpovědi.

Jeho argumentace pobouřila jak autory stížnosti, tak například Karla Holomka, předsedu Společenství Romů na Moravě, anebo Čeňka Růžičku předsedu Výboru pro odškodnění romského holocaustu. Kritizuje ji i předseda Rady ČT Milan Uhde. "Něco takového nepatří do vyjadřovacího aparátu právníka veřejnoprávní televize. Upozorním na jeho dopis generálního ředitele Petra Dvořáka," řekl Deníku Referendum Milan Uhde.

„Mladí novináři přijíždějí na toto setkání s cílem načerpat co možná nejvíce nápadů pro další přípravu svých vlastních školních časopisů. Inspiraci hledají na workshopech, při diskuzích s profesionálními žurnalisty nebo na výstavě všech přihlášených časopisů, “ komentuje soutěž ředitel soutěže Petr Kantor.

Jednu z cen předali i samotní zástupci školních redakcí, kteří mezi sebou vybrali nejlepší časopisy. Tyto ceny putují na Opavsko pro Kravařské noviny z Kravař a pro časopis gymnazistů z Telče s názvem Naše škola.

Soutěž není pouhou jednorázovou akcí. Jde o vrchol celoroční práce s žáky a studenty. Kromě samotné tvorby školních novin jde také o publikování na internetu, workshopy, vzájemné hodnocení a zdokonalování se v novinářské praxi. Organizátoři už teď připravují příští ročník. Stejně jako letos mu budou předcházet krajská kola, ze kterých vybrané časopisy v jednotlivých kategoriích postoupí do celorepublikového finále.

Koncepce se částečně proměňuje, přestože cíl máme pořád stejný. Mám z posledního vývoje dobrý pocit. Jsme bytostně přesvědčeni, že naše snažení má smysl a pro Radio Wave vidím nové perspektivy. Od jara chceme program osvěžit nejrůznějšími změnami a úpravami. A nejen program.

Jaký pro to máte důvod?

Především ten, že naše vysílání svým způsobem vypadá, jako bychom neopustili frekvenci (Radio Wave bylo přesunuto na internetové a digitální vysílání k 31.8.2008 - pozn.red.). Já bych rád zdůraznil, že nás lidé mohou poslouchat na různých platformách, nejen na internetu. I když se to může jevit zvláštně, leckdo stále neví, že nás jde naladit třeba v mobilu a televizi. Zkrátka chceme rádio víc přizpůsobit prostředí, ve kterém fungujeme.

Pojďme tedy ty změny konkrétně přiblížit.

Plánujeme například proměnit celkovou dramaturgii dne, sled pořadů, recenzí a živých vstupů. Dále jsem pro častější střídání moderátorů, ideálně si v denním vysílání představuji každé tři hodiny jiný hlas. Nahradíme pořady, které se obsahově vyčerpaly a na to konto dostanou prostor nové formáty. Zároveň se stanice částečně obměňuje i personálně.

Čím dalším byste chtěli posluchače přilákat?

Velký smysl vidím v tom, že ačkoli si dnes lidé chtějí stáhnout jen to, co se jim líbí, a nehodlají čekat, až jim v rádiu zahrají oblíbenou písničku, jen velmi těžko jsou schopni orientovat se v nových trendech a reálném stavu současné hudby. Tedy alespoň pokud nejsou hudbě úplně oddani. My máme prostor a schopnost provést pro posluchače určitou selekci muziky, která stojí za poslech. Nevybíráme hudební díla jen na základě pořadí v hitparádách nebo proslulosti umělců.

Ostatně právě tím se výrazně vymezujete vůči konkurenci...

Zcela jistě. Zde máme nedocenitelnou výhodu. Komerční stanice hrají písničky z nostalgie a přirozeně z „vypočítavosti“ k masovému publiku, což jim nevyčítám, ostatně tak musí jednat ze své podstaty. Veřejnoprávní vysílání má nezastupitelnou roli právě v tom, že komerčním tlakům nemusí podléhat a může tak nabízet mnohem realističtější obraz toho, v jakém stavu se současná hudba nachází. Navíc my většinu desek recenzujeme a s hudbou nezacházíme pouze jako se spotřebním zbožím, ale jako s kulturní hodnotou, která si zaslouží větší pozornost.

Určitě nemáte radost z nevelké poslechovosti. Pokud jde o Radio Wave, čísla z první poloviny letošního roku se pohybovala kolem dvou tisíc denně a šesti tisíc týdně. Co vy na to?

Tady musím upozornit na problém samotného výzkumu. Radioprojekt, ze kterého se vychází, je primárně vytvářen pro zadavatele reklamy na celoplošných sítích, a proto jen minimálně počítá s menším publikem, které přirozeně máme hlavně díky tomu, že nejsme na FM. Vzniká statistická chyba. Nám se třeba ukázal takový nesmysl, že před letošním létem byla průměrná doba poslechu naší stanice 15 minut, teď se ukazuje, že je to 186 minut. Podle posledních výsledků máme 20 tisíc posluchačů týdně.

Ne zrovna vysoká čísla jistě souvisejí s přesunem vysílání na internet a digitální okruhy. Co říkáte na argument vedení Českého rozhlasu, že návrat zpět na frekvenci by byl kvůli obtížnému získání ztraceného publika finančně příliš náročný?

Jsem přesvědčen, že Radio Wave na FM ze své podstaty patří, že na to má plnohodnotné právo. Brání nám ale technické okolnosti, množství frekvencí, kterými Český rozhlas disponuje i další okolnosti, které pouze tuším, ale které zkrátka nemohu ovlivnit.

Mohl byste být prosím konkrétnější?

Ne, nechci se pouštět do spekulací.

Vedením stanice jste pověřen necelých pět měsíců. Jak se vám daří spojit práci hudebního dramaturga s povinnostmi organizačního charakteru?

Já v tom nevidím problém. Mám tady tři kolegy, kteří mi s dramaturgií pomáhají. Navíc já svou práci beru jako výzvu. Z přísunu nových úkolů se neděsím. Věřím, že to, co dělám, má smysl. Jinak bych se na to už dávno vykašlal. Například řešení personálních otázek je pro mě osvěžující.

Jste jako dramaturg řízením stanice pouze pověřený, nikoli jmenovaný. Brzdí vás nějak tento fakt?

Ne. Ale neznamená to, že bych pozici hudebního dramaturga už pomalu rád nepředal. Sice mám ze všeho nejblíže k hudbě, ale zajímá mě taky publicistika a všechny další aspekty vysílání, takže bych samozřejmě rád uplatnil nový pohled, protože dramaturguji přes pět let. Na druhou stranu se vůbec nikam nehrnu, nejde mi o visačku s funkcí šéfredaktora. V rozhlase se plánují komplexnější změny, a pro mě je prioritou, aby Radio Wave fungovalo v podobě, která nemá na českém trhu konkurenci, o což se rád starám.

Jak vnímáte své postavení mezi šéfy ostatních kanálů Českého rozhlasu?

Fakt, že jsem pověřen řízením, mě nikterak nediskvalifikuje. Mám pocit rovnocennosti. Pokud by chtěl někdo vyjádřit nadřazenost, nechává mě to klidným. Lidé, s nimiž se pravidelně setkávám na poradách, jsou inteligentní, mají přesah. Panuje vzájemný respekt. Pokud dojde k názorové kolizi, myslím si, že je to jenom dobře, protože z toho mohou vzejít věci přínosné pro obě strany.

Čím lidé z Rádia Wave přispívají do ostatních stanic českého veřejnoprávního rozhlasové vysílání?

Nesmíme zapomenout, že máme okruh skutečně zkušených a renomovaných hudebních i filmových publicistů, stejně jako novináře, kteří se konstantně věnují společenským otázkám. Jsou to lidé, kteří se i mimo stanici vyjadřují v těch nejprestižnějších médiích. Jako lidé z Radia Wave jsme trošku diskvalifikováni, protože jsme zkrátka malá stanice. Já jsem ale pyšný, že se během šesti let fungování kanálu podařilo shromáždit zdravé jádro opravdu schopných a prvotřídních novinářů a publicistů. Určitě by mohli přispívat na jiné stanice, navíc tímto směrem uvažuje v nové struktuře ČRo i generální ředitel.

Hledáte pro dramaturgickou koncepci stanice inspiraci v zahraničí?

Čas od času. Já jezdím každoročně do holandského Groeningenu na festival Eurosonic, kde se zároveň koná setkání skupiny Eurosonic pod hlavičkou EBU, tedy vysílací unie, která sdružuje veřejnoprávní stanice pro mladé. Inspirace ani tolik neprobíhá pokud jde o výběr hudby, to by měl každý schopný dramaturg umět filtrovat sám a vztahovat se ke stavu populární hudby v širším měřítku, než jen jak ji hrají ostatní rádia. Spíš se inspirujeme formáty – vysíláme například dva pořady BBC.

Internetový večerník Insider přitom dnes přinesl zprávu o chystaném propouštění, které by se mělo dotknout všech redakcí pracující pro vlastníka Novy CET21, tedy redakce zpravodajství TV Nova, tn.cz a Mediafaxu. Zdroj článku, nejmenovaný novácky redaktor, mluví až o několika desítkách propuštěných. Článek převzalo Aktualne.cz, podle něhož se bude propouštět i v redakcích Mafry nebo v časopisu Euro (celý článek najdetet zde).

Ředitel Českého rozhlasu Peter Duhan připustil, že lze diskutovat o navýšení počtu hudebních dramaturgů na Radiožurnálu (dnes jsou tři), což by podle Jana Buriana byla cesta ke zvýšení kvality hudební produkce stanice. Na závěr semináře Peter Duhan zrekapituloval změny, které v Českém rozhlase plánuje udělat. “Soustředím se na sekci programu, která bude mít tři základní divize – zpravodajství, výroby a vysílání. Tento proces by měl být ukončen na konci roku 2012,” uvedl Peter Duhan.

V současnosti má Český rozhlas dvacet stanic a pětinový podíl na trhu. Radiožurnál, který denně poslouchá 700 tisíc lidí, je jeho nejposlouchanější stanicí. Ve srovnání s ostatními celoplošnými stanicemi je čtvrtou nejoblíbenější u nás.

Hudební dramaturgie stanic Českého rozhlasu zaujala ještě před konáním semináře některé publicisty. Jejich názory si můžete přečíst na Mediáři zde a zde.

Celý zápis z listopadového jednání Komise pro etiku si můžete přečíst zde.

Porota posuzovala 226 novin z 27 zemí.

Na oceněné noviny se můžete podívat zde, v článku uvěřejněném na serveru Mediaguru.cz.

Další čas semináře věnoval člen Syndikátu, který v současné době pracuje jako korespondent německého deníků Freie Presse v ČR, tvorbě titulků. „V posledních desetiletích pozorujeme růst velikosti titulků. Cílem je jednoznačně rychle upoutat čtenáře. Patrné je i používání víceřádkových titulků u serióznějších periodik,“ upozornil Vladislav Podracký, který si vedle zvýšeného výskytu interpunkcí a citoslovcí v titulcích povšiml i stále většího prostoru pro fotografie, grafy a montáže.

Sokolovská knihovna začala pořádat novinářské semináře v roce 2009. Jedno z posledních setkání vedl například ředitel akademie ČTK Jíří Chrást, uvedla ředitelka knihovny Daniela Drobečková. „Víkendové semináře pravidelně podporuje Ministerstvo kultury, Karlovarský kraj a Sokolovská uhelná. Doufáme, že tomu bude tak i nadále a že další cyklus přednášek uspořádáme také příští rok. Mimo jiné by se mi velmi líbil třeba kurz z nabídky ČTK Umění Interviev,“ uzavřela šéfka knihovny.

Z každého ocenění mám pochopitelně radost. Ohlasy na náročnější rozhlasové pořady jsou pro jejich tvůrce důležité, ale bohužel jich moc není. Občas mám pocit, že výsledek celé, často hodně obtížné práce, proletí éterem a zmizí. Dneska navíc málokdo poslouchá opravdu soustředěně a není žádná naděje, že by si někdo rozhlasový dokument opatřil třeba na CD, jak je to běžné u filmových dokumentů. Z téhle ceny mám radost i proto, že je mi velmi sympatická snaha podpořit regionální novináře. Bohužel, ze své mnohaleté zkušenosti musím říct, že nikoho ani nenapadne, že by někdo opravdu dobrý zůstával z vlastního rozhodnutí v regionálních médiích. Bere se to tak, že pokud je někdo schopný, jde do Prahy (kde má taky většinou pro svou práci lepší podmínky).

Porota vás ocenila i kvůli vaší časosběrné metodě. Pracujete tímto způsobem často?

V poslední době se o to snažím, ale je to hodně náročné. Rok jsem například sledovala život majitelky muzea papírových betlémů v šumavském Zábrdí, jejíž osamělé dny vyplňuje vystřihování betlémů do expozice a čekání na návštěvníky. S hrdiny dokumentu Davídek mě kdysi seznámil můj kamarád fotograf Jan Voběrek, který se hodně zajímá o problematiku dětí z dětských domovů a pěstounských rodin. Spolu jsme také vydali knihu Prožívat několik životů, kde časosběrnou metodou sledujeme osudy několika pěstounských rodin v průběhu deseti let.

Zabýváte se literaturou, sociální problematikou, proč jste si vzala za své právě tato témata?

Studovala jsem etnografii a folkloristiku, zajímal mě vliv literatury na lidovou slovesnost, několik let jsem pracovala v knihovně, a tak jsem byla ráda, že mohu nastoupit do literární redakce ČRo České Budějovice. I když nejsem Jihočeška rodem, zajímá mě regionální literatura a historie. A sociální témata by se v médiích měla objevovat, to je jasné.

V čem vidíte smysl novinářské práce a co vás v ní motivuje?

Pořád si ještě myslím, že by média měla lidi zušlechťovat (nadneseně řečeno) a ukazovat pozitivní příklady. Právě na příběhu Davídek je vidět, že i za obyčejnými životy a každodenním plahočením je často ohromné napětí, drama. Když vidím něco, co mě těší, dojímá, zajímá, chci to sdělit ostatním - když si to se zájmem poslechnou, je to pro mě motivace.

O postavení regionálních novinářů toho při předávání ocenění zaznělo hodně. V čem vy osobně vidíte výhody a nevýhody práce v regionu, kde si lidi vidí pod prsty víc než třeba v Praze?

Investigativní novinařinu nedělám, ale vím, že je to v regionu opravdu problém právě proto, že se všichni znají. A navíc třeba konkrétně v regionálním rozhlasovém studiu není tolik času na zpracování kauz. Regionální rozhlasáci dělají často všechno možné, nejsou to specialisté. Nemohou se na obtížné kauzy tolik soustředit.

Jako novinářka pracujete dvacet let. Jak se podle vás profese za tu dobu změnila? Ředitel Nadace Konráda Adenauera Hubert Gehring mluvil o stále se zhoršujících podmínkách pro práci novinářů, vnímáte to stejně?

Konkrétně v rozhlasové práci vidím v této chvíli spíš pozitiva. Oproti postkumunistickému rozhlasu, kam jsem nastoupila, jsou dnes nesrovnatelně větší úvazky a víc povinností, ale zase nám mnohem víc pomáhá technika - ta se změnila úplně zásadně, takže rozhlasový novinář dnes může pracovat samostatně, bez zázemí studií a bez techniků. Po těch mnoha letech mě těší, že naše regionální studio Český rozhlas České Budějovice má stále hodně stabilních posluchačů, že můžeme spolupracovat s celoplošnými stanicemi a nabízet tam své pořady, a pevně doufám, že to tak zůstane i v budoucnu.

Vítězný příspěvek si můžete poslechnout zde.

Hana Soukupová pracuje v Českém rozhlase od roku 1991. Věnuje se především literatuře a společenským tématům. Za svoji práci získala už několik ocenění, například v soutěžích Prix Bohemia Radio a Report. Je rovněž autorkou knihy o pěstounských rodinách Prožívat několik životů.

Radek Gális porotu zaujal článkem, ve kterém pátral po legendární českobudějovické postavičce Láďu Kajbarovi. Porotu přesvědčil svojí metodou i obtížnou rešeřší, bez které by se k objektu svého zájmu nedostal. Radek Gális se soutěže zúčastnil podruhé, loni si ale cenu nepřevzal. Jako novinář pracuje 25 let.

Vítězný článek si můžete přečíst zde.

Oba vítězové ocenění převzali z rukou ředitele českého zastoupení Konrad Adenauer Stiftung Huberta Gehringa, který všechny účastníky soutěže pochváli za vysokou kvalitu zaslaných příspěvků. "Regionální média nejou žurnalistikou druhé třídy," podotkl na předávacím ceremoniálu.

István Léko mimo jiné mluvil o vlastní zkušenosti investigativního novináře, který musel několikrát na nátlak vydavatele dělat kompromisy a některé informace nepublikoval. Za cenu toho, že valná většina kauz vycházela. V roce 2010 prý ale ustoupit nechtěl a po třinácti letech odešel z postu šéfredaktora časopisu Euro. Založil server Česká pozice, jehož rozjezd financovalo šest v té době anonymních podnikatelů. "Mám velmi přísné podmínky, které když neprojdou, udělám to zase," řekl k tomu István Léko.

Novináři mluvili také o tlaku, který je na ně v souvislosti s některými kauzami vyvíjen. Podle nich jim sice s největší pravděpodobností nehrozí žádný fyzický atak, na různé telefonáty či textové zprávy v pozdních nočních hodinách jsou ale zvyklí. Často také čelí právním žalobám. "Na právní služby jsme vynakládali kolem jednoho a půl milionu korun ročně. A to není málo," uvedl István Léko.

Revue pro média

Mediální studia

Více čtěte v Týdnu.cz, který s informací přišel jako první.

Oceněnou reportáž můžete shlédnout zde.

Mezinárodní filmový festival v Jihlavě skončil právě dnes. Mezi českými dokumenty zazářil snímek Martina Marečka Pod sluncem tma, který získal cenu od poroty i od diváků. Ve filmu se režisérovi povedlo zbavit téma rozvojové pomoci jednoznačnosti a představil ji jako střet kultur. Porotu rovněž zaujal snímek umělecké skupiny Rafani s názvem 31 konců/31 začátků, o němž jeho tvůrci mluví jako o filmovém traktátu.

Erik Tabery, šéfredaktor týdeníku Respekt, doporučil tištěným médiím jistou obezřetnost při vyhlížení krize tiskového trhu. "Seriózní média páchají sebevraždu, když se při pohledu na stoupající návštěvnost internetu snaží webu přizpůsobit,” uvedl Erik Tabery. Podle něj by se měly tištěné tituly od internetových médií lišit, a to především kvalitní žurnalistikou. Pak budou mít čtenáři důvod za ně utratit peníze.

Zahraniční tituly přistoupily k obrazovému materiálu Kaddáfího smrti ještě kreativněji. Například britský tisk bývalého diktátora skutečně nešetřil. Independent z jeho posledních okamžiků přinesl dokonce fotosérii. Zbitý Kaddáfí zabral většinu titulní strany například v Timesech anebo v Guardianu. Našla se ale i řada titulů, které krvavou fotku vynechaly – například Le Figaro, SME, Gazeta Wyborcza. “Pokud se chceme nazývat civilizací, tak bychom uvěřejňování takových snímků měli zvažovat. Ve chvíli, kdy přichází smrt, by měly základní ohledy fungovat,” řekl pro páteční Radiožurnál Adam Černý, předseda Syndikátu novinářů ČR. Většina rozhlasových posluchačů sdílela jeho názor. V internetové anketě označilo skoro osmdesát procent hlasujích zveřejňování snímků mrtvého Kaddáfího za neetické.

Většinu titulních stran světového tisku z pátku 21.10.2011 najdete zde.

Milion věcí najednou. Vidíme, co se děje, a řešíme to. Ptáme se – dostaneme se tam? Za jak dlouho? Když tam budeme, co tam natočíme? A to je teprve půlka. Natočený a postříhaný materiál je třeba dopravit do domovské redakce, takže se ptáme dál. Když v zemi nefunguje internet jako například v Libyi, zajímá nás, zda tam jsou nějaká zařízení, které nám dovolí, abychom něco domů dostali. Narozdíl od novinových reportérů, kterým stačí satelitní telefon, do kterého nadiktují článek, my musíme udělat živý vstup.

V čem byly specifické cesty právě do Libye? Tam bylo neznámých asi víc.

Každá z těch cest byla veliký risk. Z toho důvodu, že jsme nevěděli, do čeho jdeme, a nebylo čeho se chytit. Je to země, kde nefunguje nejen internet, ale ani mobily. Nepříjemná je taky velká rozloha země. Poslední cesta trvala Petru Zavadilovi asi čtyři dny. A je strašně frustrující, že přijel do centra dění až po čtyřech dnech totálního vyčerpání a přitom teprve v ten okamžik začínala jeho práce. Narozdíl třeba od území Izraele a Palestiny, kde je všechno blízko, když se v Libyi člověk ocitne ve válečné zóně, tak široko daleko kolem něj není nic než obrovské území s velkým otazníkem.

Otazník přitom visel i nad tím, jak se do země oficiálně dostat. Na začátku konfliktu se přece tehdy ještě vládní strana nechala slyšet, že zahraniční novináře považuje za agenty Al-Káidy.

V Libyi jsem byl poprvé v roce 2007 jako součást oficiální pozvané delegace, přesto bylo získání víz martyrium. Tentokrát, po zhroucení režimu na východě země, bylo jasné, že žádné vízum nebude možné získat. Jako první jel Petr Zavadil, kterého jsme vybavili všemi možnými dopisy v arabštině, které ho v případě nouze měly identifikovat jako novináře. Naštěstí, se nedostal do situace, kdy by je potřeboval. Já jsem se do země vydal o 14 později, když začalo bombardování NATO. Vybaven stejnými papíry, které by ovšem v případě nouze v rukách vládních vojáků nejspíš nebyly k ničemu. Na východě poblíž nejasné fronty sice občas povstalci žádali jakési oficiální propustky, v jejich vydávání byl ale zmatek, takže nezbylo než se opět spolehnout na novinářské kartičky ČT. V tuto chvíli je pohyb novinářů po Libyi relativně volný – s výjimkou oblastí přetrvávajících bojů. Zahraniční novináři jsou vnímáni vesměs pozitivně, zároveň se už ale naplno roztočila kola válečné ekonomiky, kdy je zahraniční novinář vnímán jako zdroj příjmů. Příkladem budiž naše cesta z egyptsko-libyjské hranice do Benghází, která stála 250 dinárů (cca 190 USD), nazpátek už ale řidiči vyžadovali 400 USD!

Existují nějaké rutiny zahraničního novináře v terénu? Myslím tím, zda máte nějaké priority v organizaci – například sehnat si ubytování, dopravu, technické zázemí?

Každý má své. Jednotící jsou ale nejspíš bezpečnost a technické zázemí, což je většinou to samé – hotel. Základní rutinou je pokud možno nebýt viděn, ale okatě se skrývat je taky hloupost. V případě kontaktu s někým ozbrojeným je třeba co nejdřív vyjevit svůj neutrální status. V přilbě, neprůstřelné vestě, s kamerou a stativem je silueta novináře snadno zaměnitelná s vojákem nebo partyzánem či teroristou. Důležité je taky auto, pokud možno s řidičem. Je-li tzv.fixer nebo stringer, tedy místní novinář, řidič nebo průvodce, který se nechá najmout pro univerzální služby reportéra, je to ideální. Zdaleka ne vždy je ale takový člověk k dispozici. V Libyi to třeba byl místní „pásek“ Benísa s autem od tatínka. Oslovil jsem ho na ulici a nakonec s námi zůstal celý týden. Neuměl moc anglicky, ale neuvěřitelně nám pomohl. Naopak v Gaze mám svého letitého fixera Mahera, který se tam zná snad úplně s každým.

Jak probíhá komunikace s domovskou redakcí? Jste například domluveni na nějakém pravidelném dodávání informací, nebo se vše odvíjí od aktuálního dění?

V oblastech bez mobilního pokrytí – jako Libye, kde ji Kaddáfí nechal zablokovat – je pravidelné spojení klíčové. ČT má skvělou věc – satelitní telefon, který je schopen spojení takřka odkudkoliv na světě. Naposled jsme s Petrem Zavadilem při jeho návratu do Libye udržovali spojení každé tři hodiny.

Proč je vlastně důležité mít na místě vlastního reportéra? Nestačí materiál, který máte k dispozici od mezinárodních agentur či velkých televizí jako je CNN nebo BBC?

V žádném případě. Máme sice k dispozici asi 85 procent veškerého obrazového materiálu, který na planetě vznikne, nic se ale nevyrovná tomu mít na místě vlastního člověka. Kromě toho, že jde i o prestiž, náš reportér je schopen říct, co vidí kolem sebe, a to je klíčové. Zvlášť v Libyi, kde nikdo není schopný dát jasnou analýzu toho, co se tam děje. A to platí dodnes. Nemá smysl dělat si velké cíle odvyprávět všechny děje v celé zemi, to není šance. Ale to, že jsem na tom místě a řeknu, co se děje v mém bezprostředním okolí, jasně ilustruje aktuální situaci. Každá válka je propaganda a o téhle to platilo ještě víc, tudíž mít reportéra v centru dění bylo o to cennější.

Připadalo mi, že postupu bojů jste se věnovali velmi pečlivě. Přesto jsem někdy v Událostech postrádala informace o mezinárodním pozadí toho, co se tam odehrávalo.

Samozřejmě jsme se tomu věnovali, zvlášť v době, kdy jsme neměli hodnověrné informace z místa a neměli jsme tam vlastního člověka. Tehdy jsme se soustředili na mezinárodní kontext a podrobně jsme vysvětlovali, o co tam jde. Konkrétně třeba o tom, jak se Francie střetávala s Itálií, protože obě země měly s Kaddáfím kontrakty na ropu. Nejde ale tyto okolnosti opakovat stále, to by zprávy o Libyi zaplnily celé Události. Je třeba si uvědomit, že Události představují především obecné zpravodajství. Ten, kdo má zájem o hlubší analýzy, se může podívat na Horizont, týdeník zahraniční redakce vysílaný na ČT24, kde se jednotlivým událostem věnujeme podstatně víc, stejně jako celému vysílání ČT24.

Zmínil jste, že v Libyi lze tvrzení o válce jako o propagandě ještě zesílit. Jak se lze vyznat v toku protichůdných informací? Může novinář považovat nějakou stranu za hodnověrnější v případě, že proti sobě stojí diktátor a povstalci, jejichž rebelie může mít různou motivaci?

Ne. Zvlášť ne v severní Africe a zvlášť ne v arabském světě. U Kaddáfího je zřejmé, že komunikuje jenom prázdné věci, u povstalců to bylo podobné. Sice si v březnu ustavili prozatímní vládu, ta ale nereprezentuje úplně všechny frakce, jsou tam taky kmeny ze západu, z východu, jsou tam přeběhlí vojáci a zároveň to je severní Afrika, která je celá “prolhaná”, takže tam se nedá věřit ničemu. Myslím, že povstalci se poměrně hodně zdiskreditovali hned na začátku, kdy začala bitva o Tripolis. Tehdy vypouštěli nepravdivé informace včetně toho, že zajali Kaddáfího syny. To byl jasný příklad toho, že nemají svoji komunikaci směrem k novinářům pod kontrolou, nemají jednoho mluvčího, takže média citovala prakticky kohokoliv z nich. A musím říct, že si Česká televize zachovala kredit. Narozdíl od spousty velkých zpravodajských stanic včetně CNN a BBC jsme byli od začátku velmi opatrní, rozhodně jsme netvrdili, že to, co říkají povstalci, je dané. Vždy jsme k tomu zmínili, jaké dezinformace už šířili, a brali jsme je potom s rezervou. Na BBC nadšeně vyfrknou, že Syrta je už dobytá, a ono se pak ukáže, že není ani náhodou pod kontrolou rebelů a že se o ní bude bojovat minimálně další dva týdny.

Umíte arabsky? Jak jste v Libyi komunikoval s místními?

Arabsky umím trochu. Samozřejmě je nejlepší, když člověk zná jazyk dané země, ale v Libyi nebyl problém najít lidi, kteří zvládli angličtinu velmi dobře. Není možné podceňovat vliv Holywoodu. Arabové po celém světě mají neuvěřitelné nadání pro jazyky, mají schopnost naučit se velmi dobře anglicky jenom z filmů, prostě jazyk odkoukají. A zároveň za těch dvanáct let, kdy jsem zahrančním zpravodajem, jsem něco z arabštiny pochytal, takže jsem schopný domluvit se na základní úrovni. V Libyi se mi hodila i moje francouzština, takže to byl takový galimatyáš jazyků. Mimochodem, i když jsme malá země, tak díky naší agilní zahraniční a hlavně zbrojní politice na celém Blízkém východě máme dobré jméno, takže mnohdy pomohlo říct, z jaké země pocházíme. Tanky, které bombardovaly francouzská a britská letadla, a tanky, ve kterých dnes už jezdí povstalci, jsou z osmdesáti procent vyrobené u nás. Oni většinou neví, že už Československo neexistuje, ale když jsme řekli Číkí nebo Číkoslovákija, tak věděli, a nebylo to zdaleka poprvé a naposledy, kdy nám to otevřelo dveře.

V Libyi letos zemřelo pět novinářů. Dva z nich dokonce v době, kdy jste tam odjížděl. Jak vás takové zprávy ovlivňují?

Nejvíc se bojím, když odjíždím. V momentu, kdy odjíždím, a nemusí to být nutně válečný konflikt, se začnu bát o rodinu. Iracionálně. Když pak dojedu na místo, tak mě práce natolik zaměstná, že na obavy už není čas. Co mě dokáže nejvíc vykolejit, je strach, že se o mně doma bojí. Proto se nikdy nedomlouvám na přesném intervalu, ve kterém se jim budu ozývat. To je ostatně takové všeobecné pravidlo.

Loni bylo tématem kampaně heslo "Žurnalistika jako veřejný statek". V některých zemích novináři stávkovali a demonstrovali (například ve Velké Británii nebo Německu), jinde uspořádali konference či kurzy (Rakousko, Chorvatsko). Slovenský syndikát novinářů schválil nový etický kodex.

Evropská federace novinářů vyhlásila 5. listopad jako den žurnalistiky poprvé v roce 2007. Vznik kampaně iniciovaly také irské a britské odbory. V současnosti se k akcím přidaly nejen evropské organizace, ale i novináři z Afriky a Blízkého východu.

Celý článek naleznete zde.

Bývalý majitel časopisů Týden a Instinkt poskytl rozhovor serveru Mediaguru.cz. Popisuje v něm okolnosti, za kterých tituly prodal. Mluví taky o problémech českého tiskového trhu. Za největší potíž označil zahraniční vlastníky, kteří nežijí v České republice a nemají tak vazbu na prostředí, v němž jejich tituly vznikají. Sám má švýcarský pas, v České republice žije od roku 1993.

Celý článek naleznete zde.

Ve své nominační řeči přednesené před Radou ČT Petr Dvořák velmi zkritizoval zpravodajství ČT. Můžeme spekulovat o tom, zda nešlo především o útok na jeho konkurenta Romana Bradáče, který v té době zpravodajství vedl, nicméně potřebu změny televizní novinařiny popsal i ve svém projektu. Dvořák mluvil hlavně o Událostech, které by se podle něj měly stát výkladní skříní programu ČT1. Jenže, jak přesně by se měly Události změnit? A je zásadní změna vůbec proveditelná v provozu, v němž je třeba počítat i s naplněním zpravodajského kanálu ČT24?
Události svojí formou i obsahem vcelku zapadají do českého televizního prostředí, většina televizních reportáží v Česku vypadá podobně. Jen se televize od televize liší množstvím použité grafiky, make-upu moderátorek či přednesu redaktorů. Po léta přitom platilo, že se podoba veřejnoprávního zpravodajství většinou tvarovala podle komerční konkurence, a když už měla ČT něco jako první (například hojnější využívání živých vstupů, což se stalo kolem roku 2005), stejně nakonec přijala jeho pojetí podle vzoru TV Nova (živé vstupy se nakonec začaly používat nejen pro referování z aktuálních dějů, ale jako formální výstřelek, který měl zpravodajskou relaci oživit).

K vylepšení Událostí budou muset jejich tvůrci přistoupit zgruntu. Jinak se je jenom těžko podaří odlišit od ostatních televizních zpráv uváděných vpodvečer, což pro větší přízeň diváků potřebují. Získat nové publikum totiž znamená mnohem těžší úkol, než si jej udržet, a motivací pro to, aby diváci na ČT1 přepli, může být jen atraktivní změna. Ideálně by se pak měly Události stát vyhledávanou alternativou ke každodennímu proudu, který se na diváky valí z internetu či ČT24. Prosté odpovědi na základní zpravodajské otázky “co, kdy, kde, jak atd.” totiž znají diváci Události ještě před tím, než relace začne. Hlavní zpravodajský pořad veřejnoprávní stanice by měl přinést něco víc.
Důležité je uvědomit si, že existuje rozdíl mezi přinášením a zpracováním informací. Na prosté sdělování má Česká televize svůj zpravodajský kanál, Události by pak měly vytvářet jakousi nadstavbu - informace zasadit do souvislostí, podívat se na ně z několika úhlů, oslovit respondenty, kteří umí vyjádřit fundovaný komentář, a hlavně za událostmi hledat konkrétní příběhy. Redaktor by neměl fungovat jako živý mikrofon pro co největší paletu názorů, naopak by se měl snažit zprostředkovat jen ty přínosné a neobvyklé. Jak to provést? Už jsem naznačila, že by tvůrci Událostí měli rezignovat na prostě sdělovací funkci, většina jejich diváků je na základní úrovni poučena ještě před tím, než na ČT1 přepne, proto je třeba nabídnout něco navíc. Toho lze u prostých “aktuálek” dosáhnout tím, že za danou zprávou pošle editor víc štábů, což je luxus, který si Česká televize jako médium zaměstnávající skoro tři tisíce lidí, může dovolit. Na události předvídatelné by se zase redakce měla důsledně připravit v podobě předtočeného materiálu, který jen zasadí do aktuálního vývoje. (A ne, že se o volbě nového generálního ředitele ČT dozvíme, kdy na minutu přesně volba začala a že by se na obrazovkách “mohla objevit také satira”. Diváky určitě zajímá komentář k projektu vítězného kandidáta, shrnutí, co změna po tolika letech může pro televizi znamenat, atd. Prostě připravené sdělení plné relevantních informací, a ne nepodstatných technikálií, které redaktorka získala během dne.)

Události lze vyprofilovat rovněž výběrem témat. Česká televize i v tomhle směru dostatečně nevyužívá svého jedinečného potenciálu, který jí dovoluje obejít se v editorském schematu bez “dětí, koz a slz”, což bývalo heslo jednoho z editorů komerčního zpravodajství, jež lapidárně shrnuje způsob, jakým komerční televize získávají diváky. Vedle běžného obsahu zpráv by se redaktoři měli orientovat na příspěvky zachycující společnost ve všech jejích oblastech, tedy i na vědu, architekturu, kulturu či jiné společenské fenomény. A znovu platí - prostě sdělovací přístup nemůže nikoho zaujmout, tato témata nelze než autorsky zpracovat. O tom, že někde bude nějaká výstava, si každý může přečíst v kdejakém kulturním přehledu, divák ale očekává, že mu ji autor - redaktor zasadí do kontextu, zprostředkuje zajímavé odborné postřehy a vůbec pomůže mu zorientovat se. Ne nadarmo tvoří skoro polovinu uznávaného časopisu Respekt právě takové články.

Na výkladní skříň programové skladby, kterou by se podle Dvořáka měly Události stát, by se mělo hlavně dobře koukat. Současné Události ovšem připomínají spíše ušmudlané výlohy obchodů, které nemají co nabídnout. Televize má na rozdíl od všech ostatních médií neuvěřitelnou výhodu - a tou je obraz. V internetové současnosti je to alespoň HD kvalitní obraz. A s ním by měla televize pracovat především. Pokud televizní zpravodajství vypadá jako ilustrované rádio, které v divákovi nevyvolává potřebu se na něj taky dívat, ale stačí je pouze poslouchat, není to dobré televizní zpravodajství. Pracovníci redakce by měli být nade vše především televizní žurnalisté, což je profese velmi odlišná od psané formy žurnalistiky. A pokud má mít určitou kvalitu, nemůžou ji dělat cvičené opice, jak kdysi poznamenal Vladimír Železný.

Když jsem byla na kurzu pro televizní novináře pořádané organizací Circom, což je asociace sdružující regionální stanice veřejnoprávních televizí po celé Evropě, poznali se příslušníci zemí postsovětského bloku stejným přístupem k tvorbě televizních zpráv. Narozdíl od západních kolegů, jejichž příspěvky vznikaly hlavně ve střižně, postkomunističtí reportéři zprávy tvořili u počítače - psali je. Komentář a výpovědi mluvčích byly tou nejdůležitější částí zprávy, kterou měl obrazový materiál pouze “pokrýt”. V západní Evropě ale redaktoři nejprve sestaví obrazovou složku spolu s výpovědmi mluvčích, aby komentář napsali až podle použitých záběrů. Pro laika možná maličkost, pro televizního novináře brutální rozdíl. V západním pojetí leží největší vypovídající hodnota na záběrech, ve východním na slovech. Vzhledem k tomu, že redaktoři pracují s vizuálním médiem, je jasné, který přístup vykazuje lepší výsledky. A to prosím na první pohled. Televizní redaktoři by se tak při výběru témat měli rozhodovat především podle toho, zda k němu natočí nějaký zajímavý obrazový materiál. To samozřejmě diskvalifikuje politická témata, která v Událostech vypadají stejně - záběry z parlamentu doplňují stokrát viděné ilustrační záběry strojového počítání peněz nebo lidí na ulici. “Obrazový” přístup ale nutí redaktora, aby dané téma zpracoval kreativně a vymyslel, jak jej atraktivně natočit. Například tak, že najde člověka, na jehož příběhu politické rozhodnutí popíše. V obrazovém zpracování se tak vyhne nudným záběrům a v obsahové rovině zase přinese unikátní sdělení. Jednoduché. Stačí pouze přemýšlet a nespokojit se s málem, což je nešvar prolezlý Českou televizí skrz naskrz. Neambicióznost je k vidění jak v hrané tvorbě, tak v Událostech. Blízká budoucnost ukáže, zda ke změně myšlení stačí pouze impluz v podobě nového vedení, nebo zda bude zapotřebí hlubších strukturálních zásahů. Doufejme ale, že se už brzy stane sledování hlavní zpravodajské relace České televize událostí.

Na celou reportáž se můžete podívat zde, začíná od času 18:50.

Letos poprvé se festivalové přehlídky zůčastnila i soukromá rádia. Rozhlasové pořady uvedené na festivalu budou soutěžit v kategoriích věnované rozhlasovým hrám, dokumentům o životě dětí a mládeže a reklamám. Festival potrvá do 13. října, hostí ho město Poděbrady. O festivalovém dění se více dozvíte například zde či ve vysílání Českého rozhlasu, který pravidelně vysílá "festivalové vteřiny".

Zkušenosti volné novinářky

Celou analýzu posledního vývoje na tiskovém trhu můžete číst zde.

Novinářka působící především v Německu, Lída Rakušanová na konferenci vybídla syndikát novinářů k tomu, aby se stal odborovou organizací. Ve svém příspěvku popsala výhody, které německý svaz novinářů DJV s další odborovou organizací ver.di vyjednal se Spolkovým svazem vydavatelů novin. Šlo především o minimální výši honorářů a autorská práva. "Jak je nicméně vidět, tak se přece jen něco pro volné novináře udělat dá. Jen je nutné nestydět se být také odborovým, a nikoli jenom profesním sdružením. Doba je na to určitě už přezrálá.," uzavřela Lída Rakušanová svůj příspěvek.

Jako nezáviděníhodnou popsal právník Josef Benda pozici volné novinářky. Důvody tohoto postavení podle něj plynou také z právních předpisů České republiky. Jedním z nich je například skutečnost, že pracovat v médiích může prakticky každý, nezávisle na vzdělání, což vede k přetlaku na pracovním trhu. Podle Josefa Bendy navíc majitelé médií nepříliš ochotně zaměstnávají mladé autory a místo toho jim nabízí ne příliš jistou externí spolupráci.

Většina příspěvků, které na konferenci zazněly, vyšla ve stejnojmenné publikaci vydané nakladatelstvím Portál.

Členové porot budou hodnotit mimo jiné téma článku, jeho zpracování anebo jazykovou kvalitu. Autoři mohou články odevzdat v jakémkoli ze 27 jazyků Evropské unie, práce vítězů národních kol budou přeloženy do angličtiny.

Soutěžící tak mohou vyhrát dvakrát. Články totiž bude posuzovat nejprve národní porota, jež vybere vítěze, který postoupí do celoevropského kola. Vítěz národní úrovně získá odměnu 1000 EUR, pro oceněné na celounijní úrovni je připraveno 5000 EUR, 3500 EUR a 2500 EUR ve formě poukázek na cestování, účast na konferencích, vybavení či jazykové kurzy a jiná školení. Vítězové budou vyhlášeni na začátku roku 2012.

Online formulář pro odevzdání soutěžních článků naleznete zde.

Více si o soutěži přečtete zde.

Zdeno Pavelka mluvil o tom, že syndikát stojí o nové členy z řad mladých novinářů. Nabízí jim přitom prostor pro jakékoliv aktivity, včetně praktické žurnalistiky, kterou lze uplatnit v časopise Mediažurnál či jeho internetové verzi. Právě Lukáš Pfauser, třicetiletý redaktor, který se k syndikátu připojil teprve nedávno, vysvětlil, že ho do organizace přivedl čistý idealismus: "Mám za to, že novináři jsou ve společnosti od toho, aby hájili společenský zájem a aby podňecovali kritickou diskuzi u svého publika. Zdá se mi ale, že se tahle role trošku vytrácí." Adam Černý popsal budoucnost syndikátu jednoduše: "Syndikát bude takový, jaký si ho uděláme."

Celý rozhovor si můžete poslechnout zde.

Projekt Petra Dvořáka čtěte zde.

Petr Dvořák se ujme funkce prvního října. Mezitím bude se svými právníky zkoumat manažerskou smlouvu, která bude posléze zveřejněna. Novinář Jan Potůček z Digizone.cz v rozhovoru pro Českou televizi volbu nového ředitele ČT hodnotil jako překvapivě rychlou a lehkou. Podle něj byl Dvořák ve své dnešní kandidátské řeči o třídu výš než jeho konkurenti.

Na celý rozhovor se můžete podívat zde.

Jednu z prvních analýz po volbě nového ředitele ČT publikoval server Aktuálně.cz. Milan Kruml, mediální analytik spolupracující s TV Nova v ní uvedl, že nový ředitel musí znovu definovat obsah kanálů České televize. Podle něj by se měla nejlepší tvorba včetně zpravodajství vysílat na prvním programu, ostatní by měly být spíše doplňkové.

Celou analýzu čtěte zde.

Petr Dvořák se narodil roku 1964. Vytudoval ČVUT, v roce 1999 získal titul MBA na Chicagské univerzitě. Na začátku 90. let založil PR agenturu, v roce 1993 začal spolupracovat s PPF. V roce 2003, po vstupu PPF do televize Nova, se stal jejím generálním ředitelem. Na jaře 2010 se přesunul na post viceprezidenta mateřské společnosti Central European Media Enteprises (CME), ovšem ještě téhož roku celou skupinu opustil. Od té doby byl na volné noze, v létě letošního roku oznámil svoji kandidaturu na post ředitele ČT. Svoji motivaci ke kandidatuře popsal v on-line rozhovoru pro ihned.cz takto: "Jsem v bodě mé profesionální kariéry, kdy bych chtěl přispět i trochu ke zlepšení a kultivaci společnosti, ve které žiji a ve které vyrůstají moje děti. Zní to trochu pateticky, ale já to tak cítím."

Celý rozhovor najdete zde.

Novináři mohou svoje články publikované v tisku či na internetu v letech 2009 - 2001 přihlásit do 25. října letošního roku, a to přes webový formulář na adrese: http://pressclub.home.pl/konkurs/. Autoři článků budou soutěžit ve čtyřech tematických kategoriích - politika a místní instituce, lokální ekonomika, místní a společenské problémy, místní historie, kultura a kulturní dědictví. Na hlavní cenu bude nominováno 15 polských a 15 českých textů, vždy po třech z každé kategorie. Články bude hodnotit mezinárodní odborná porota a svoji nominaci udělí i čtenáři, kteří si texty budou moci přečíst na internetu. Všechny nominované články budou zveřejněny ve dvojjazyčné publikaci. Slavnostní vyhlášení laureátů soutěže se uskuteční v prosinci letošního roku ve Varšavě.

Kolegové Holub a Černý informovali o schůzce s ministrem kultury ČR, o česko-britské novinářské konferenci, která se uskutečnila v dubnu t. r. (delší zpráva v tištěnémMediažurnálu červen 2011), a také o ohlasech politiků a ústavních činitelů na prohlášeníSN k návrhu na zvýšení DPH a k protestu proti zásahu vojenské policie v ČT. KolegovéVeis a Pavelka sdělili dosavadní zkušenosti s přípravou Mediažurnálu a vysvětliliokolnosti příprav webových stránky MŽ – posledním z řešených technických problémůbyl převod dispozičního práva k doméně www.sncr.cz, k níž podobně jako k doméněmediazurnal.cz měli přístupové kódy pouze bývalí místopředsedové syndikátu.ŘV schválil kromě termínů gremiálních porad a dalšího jednání ŘV také uspořádánídvou konferencí ve 2. pololetí 2011. Kromě již avizované konference o mediálníchradách, která se uskuteční 14. září 2011, plánuje SN v prosinci 2011 ještě konferenci o investigativní žurnalistice.

ŘV projednal Zprávu kontrolní skupiny (KOS) o hospodaření syndikátu v roce 2010. Vdiskusi odpověděl předseda KOS kolega Beránek na dotazy členů, týkající se předevšímnákladů vynaložených na právní služby. ŘV předloženou zprávu KOS o hospodařeníSNČR v roce 2010 schválil.

ŘV schválil žádost libereckého regionálního sdružení o poskytnutí grantu na vydáníčesko-německé čítanky. Tato publikace bude bezplatně dodána do knihoven jak na české,tak na německé straně hranice. Celkové náklady na vydání publikace činí 340 000 Kč,SN ČR se na těchto nákladech bude podílet částkou 20 000 Kč.

Kolegyně Šuláková upozornila přítomné zástupce z regionů, že příspěvek na činnostmohou obdržet pouze po předložení zprávy o činnosti za minulý rok, schválený valnouhromadou regionu. V této zprávě pak musí být i vyúčtování poskytnuté zálohy, tzn. kolika na co bylo z poskytnuté zálohy použito.

Kolega Brůžek požádal, aby se ŘV zabýval zmíněným dopisem člena ŘV kolegy Kučery,v němž jsou některé připomínky a náměty na zlepšení činnosti a vzájemné komunikace.Tento otevřený dopis se netýká pouze výhrad k zápisu z minulé schůze ŘV, ale je tootevřený dopis KVN, který podepsal nejen kolega Kučera, ale i předseda KVN Brůžek.Po diskusi ŘV setrval na původním schváleném rozhodnutí zabývat se tímto dopisem napříštím ŘV, aby mohl být tomuto projednání přítomen i jeho autor, resp. spoluautor.

red