Již 100 let podporujeme české novináře.


Vytisknout

Rozhovor

České zbraně otevírají dveře

Pátek, 21. říjen 2011  |  napsal(a): v kategorii: Rozhovor

Válka v Libyi je podle zahraničního redaktora České televize Jakuba Szántó nasáklá propagandou ještě víc, než obvykle války bývají. Do Libye se vydal hned na začátku bojů letos v březnu. Jeho kolega Petr Zavadil odtud reportoval i v červnu, kdy povstalci převzali nad většinou země kontrolu. Důležité je poznamenat, že rozhovor vznikl ještě před tím, než byl Kaddáfí zabit.

Co vlastně rozhoduje o tom, zda se vydáte do určitého místa?

Milion věcí najednou. Vidíme, co se děje, a řešíme to. Ptáme se – dostaneme se tam? Za jak dlouho? Když tam budeme, co tam natočíme? A to je teprve půlka. Natočený a postříhaný materiál je třeba dopravit do domovské redakce, takže se ptáme dál. Když v zemi nefunguje internet jako například v Libyi, zajímá nás, zda tam jsou nějaká zařízení, které nám dovolí, abychom něco domů dostali. Narozdíl od novinových reportérů, kterým stačí satelitní telefon, do kterého nadiktují článek, my musíme udělat živý vstup.

V čem byly specifické cesty právě do Libye? Tam bylo neznámých asi víc.

Každá z těch cest byla veliký risk. Z toho důvodu, že jsme nevěděli, do čeho jdeme, a nebylo čeho se chytit. Je to země, kde nefunguje nejen internet, ale ani mobily. Nepříjemná je taky velká rozloha země. Poslední cesta trvala Petru Zavadilovi asi čtyři dny. A je strašně frustrující, že přijel do centra dění až po čtyřech dnech totálního vyčerpání a přitom teprve v ten okamžik začínala jeho práce. Narozdíl třeba od území Izraele a Palestiny, kde je všechno blízko, když se v Libyi člověk ocitne ve válečné zóně, tak široko daleko kolem něj není nic než obrovské území s velkým otazníkem.

Otazník přitom visel i nad tím, jak se do země oficiálně dostat. Na začátku konfliktu se přece tehdy ještě vládní strana nechala slyšet, že zahraniční novináře považuje za agenty Al-Káidy.

V Libyi jsem byl poprvé v roce 2007 jako součást oficiální pozvané delegace, přesto bylo získání víz martyrium. Tentokrát, po zhroucení režimu na východě země, bylo jasné, že žádné vízum nebude možné získat. Jako první jel Petr Zavadil, kterého jsme vybavili všemi možnými dopisy v arabštině, které ho v případě nouze měly identifikovat jako novináře. Naštěstí, se nedostal do situace, kdy by je potřeboval. Já jsem se do země vydal o 14 později, když začalo bombardování NATO. Vybaven stejnými papíry, které by ovšem v případě nouze v rukách vládních vojáků nejspíš nebyly k ničemu. Na východě poblíž nejasné fronty sice občas povstalci žádali jakési oficiální propustky, v jejich vydávání byl ale zmatek, takže nezbylo než se opět spolehnout na novinářské kartičky ČT. V tuto chvíli je pohyb novinářů po Libyi relativně volný – s výjimkou oblastí přetrvávajících bojů. Zahraniční novináři jsou vnímáni vesměs pozitivně, zároveň se už ale naplno roztočila kola válečné ekonomiky, kdy je zahraniční novinář vnímán jako zdroj příjmů. Příkladem budiž naše cesta z egyptsko-libyjské hranice do Benghází, která stála 250 dinárů (cca 190 USD), nazpátek už ale řidiči vyžadovali 400 USD!

Existují nějaké rutiny zahraničního novináře v terénu? Myslím tím, zda máte nějaké priority v organizaci – například sehnat si ubytování, dopravu, technické zázemí?

Každý má své. Jednotící jsou ale nejspíš bezpečnost a technické zázemí, což je většinou to samé – hotel. Základní rutinou je pokud možno nebýt viděn, ale okatě se skrývat je taky hloupost. V případě kontaktu s někým ozbrojeným je třeba co nejdřív vyjevit svůj neutrální status. V přilbě, neprůstřelné vestě, s kamerou a stativem je silueta novináře snadno zaměnitelná s vojákem nebo partyzánem či teroristou. Důležité je taky auto, pokud možno s řidičem. Je-li tzv.fixer nebo stringer, tedy místní novinář, řidič nebo průvodce, který se nechá najmout pro univerzální služby reportéra, je to ideální. Zdaleka ne vždy je ale takový člověk k dispozici. V Libyi to třeba byl místní „pásek“ Benísa s autem od tatínka. Oslovil jsem ho na ulici a nakonec s námi zůstal celý týden. Neuměl moc anglicky, ale neuvěřitelně nám pomohl. Naopak v Gaze mám svého letitého fixera Mahera, který se tam zná snad úplně s každým.

Jak probíhá komunikace s domovskou redakcí? Jste například domluveni na nějakém pravidelném dodávání informací, nebo se vše odvíjí od aktuálního dění?

V oblastech bez mobilního pokrytí – jako Libye, kde ji Kaddáfí nechal zablokovat – je pravidelné spojení klíčové. ČT má skvělou věc – satelitní telefon, který je schopen spojení takřka odkudkoliv na světě. Naposled jsme s Petrem Zavadilem při jeho návratu do Libye udržovali spojení každé tři hodiny.

Proč je vlastně důležité mít na místě vlastního reportéra? Nestačí materiál, který máte k dispozici od mezinárodních agentur či velkých televizí jako je CNN nebo BBC?

V žádném případě. Máme sice k dispozici asi 85 procent veškerého obrazového materiálu, který na planetě vznikne, nic se ale nevyrovná tomu mít na místě vlastního člověka. Kromě toho, že jde i o prestiž, náš reportér je schopen říct, co vidí kolem sebe, a to je klíčové. Zvlášť v Libyi, kde nikdo není schopný dát jasnou analýzu toho, co se tam děje. A to platí dodnes. Nemá smysl dělat si velké cíle odvyprávět všechny děje v celé zemi, to není šance. Ale to, že jsem na tom místě a řeknu, co se děje v mém bezprostředním okolí, jasně ilustruje aktuální situaci. Každá válka je propaganda a o téhle to platilo ještě víc, tudíž mít reportéra v centru dění bylo o to cennější.

Připadalo mi, že postupu bojů jste se věnovali velmi pečlivě. Přesto jsem někdy v Událostech postrádala informace o mezinárodním pozadí toho, co se tam odehrávalo.

Samozřejmě jsme se tomu věnovali, zvlášť v době, kdy jsme neměli hodnověrné informace z místa a neměli jsme tam vlastního člověka. Tehdy jsme se soustředili na mezinárodní kontext a podrobně jsme vysvětlovali, o co tam jde. Konkrétně třeba o tom, jak se Francie střetávala s Itálií, protože obě země měly s Kaddáfím kontrakty na ropu. Nejde ale tyto okolnosti opakovat stále, to by zprávy o Libyi zaplnily celé Události. Je třeba si uvědomit, že Události představují především obecné zpravodajství. Ten, kdo má zájem o hlubší analýzy, se může podívat na Horizont, týdeník zahraniční redakce vysílaný na ČT24, kde se jednotlivým událostem věnujeme podstatně víc, stejně jako celému vysílání ČT24.

Zmínil jste, že v Libyi lze tvrzení o válce jako o propagandě ještě zesílit. Jak se lze vyznat v toku protichůdných informací? Může novinář považovat nějakou stranu za hodnověrnější v případě, že proti sobě stojí diktátor a povstalci, jejichž rebelie může mít různou motivaci?

Ne. Zvlášť ne v severní Africe a zvlášť ne v arabském světě. U Kaddáfího je zřejmé, že komunikuje jenom prázdné věci, u povstalců to bylo podobné. Sice si v březnu ustavili prozatímní vládu, ta ale nereprezentuje úplně všechny frakce, jsou tam taky kmeny ze západu, z východu, jsou tam přeběhlí vojáci a zároveň to je severní Afrika, která je celá “prolhaná”, takže tam se nedá věřit ničemu. Myslím, že povstalci se poměrně hodně zdiskreditovali hned na začátku, kdy začala bitva o Tripolis. Tehdy vypouštěli nepravdivé informace včetně toho, že zajali Kaddáfího syny. To byl jasný příklad toho, že nemají svoji komunikaci směrem k novinářům pod kontrolou, nemají jednoho mluvčího, takže média citovala prakticky kohokoliv z nich. A musím říct, že si Česká televize zachovala kredit. Narozdíl od spousty velkých zpravodajských stanic včetně CNN a BBC jsme byli od začátku velmi opatrní, rozhodně jsme netvrdili, že to, co říkají povstalci, je dané. Vždy jsme k tomu zmínili, jaké dezinformace už šířili, a brali jsme je potom s rezervou. Na BBC nadšeně vyfrknou, že Syrta je už dobytá, a ono se pak ukáže, že není ani náhodou pod kontrolou rebelů a že se o ní bude bojovat minimálně další dva týdny.

Umíte arabsky? Jak jste v Libyi komunikoval s místními?

Arabsky umím trochu. Samozřejmě je nejlepší, když člověk zná jazyk dané země, ale v Libyi nebyl problém najít lidi, kteří zvládli angličtinu velmi dobře. Není možné podceňovat vliv Holywoodu. Arabové po celém světě mají neuvěřitelné nadání pro jazyky, mají schopnost naučit se velmi dobře anglicky jenom z filmů, prostě jazyk odkoukají. A zároveň za těch dvanáct let, kdy jsem zahrančním zpravodajem, jsem něco z arabštiny pochytal, takže jsem schopný domluvit se na základní úrovni. V Libyi se mi hodila i moje francouzština, takže to byl takový galimatyáš jazyků. Mimochodem, i když jsme malá země, tak díky naší agilní zahraniční a hlavně zbrojní politice na celém Blízkém východě máme dobré jméno, takže mnohdy pomohlo říct, z jaké země pocházíme. Tanky, které bombardovaly francouzská a britská letadla, a tanky, ve kterých dnes už jezdí povstalci, jsou z osmdesáti procent vyrobené u nás. Oni většinou neví, že už Československo neexistuje, ale když jsme řekli Číkí nebo Číkoslovákija, tak věděli, a nebylo to zdaleka poprvé a naposledy, kdy nám to otevřelo dveře.

V Libyi letos zemřelo pět novinářů. Dva z nich dokonce v době, kdy jste tam odjížděl. Jak vás takové zprávy ovlivňují?

Nejvíc se bojím, když odjíždím. V momentu, kdy odjíždím, a nemusí to být nutně válečný konflikt, se začnu bát o rodinu. Iracionálně. Když pak dojedu na místo, tak mě práce natolik zaměstná, že na obavy už není čas. Co mě dokáže nejvíc vykolejit, je strach, že se o mně doma bojí. Proto se nikdy nedomlouvám na přesném intervalu, ve kterém se jim budu ozývat. To je ostatně takové všeobecné pravidlo.


Komentáře k článku:

Přidejte komentář ↓

Přidejte komentář: